DARVO: Jak pachatelé otáčejí role a umlčují oběti

Proč je zásadní poznat tuto taktiku a nenechat se jí zmást

Představte si, že někomu klidně a věcně řeknete: „Tohle mi ublížilo.“ Dotyčný nejdřív popře, že se něco stalo. Potom zpochybní vás — vaše vzpomínky, charakter, duševní zdraví. A nakonec to celé otočí: „Já jsem tady oběť. Ty ničíš mě.“ Tohle není jen nešikovná obrana ega. To je DARVO — promyšlený manévr, jak převzít kontrolu nad příběhem a vyhnout se odpovědnosti (1).

Co přesně je DARVO

DARVO je akronym pro Deny, Attack, Reverse Victim–Offender — česky Popři, Zaútoč, Otoč roli oběť–pachatel. Jde o typickou reakci pachatelů ublížení v okamžiku, kdy jsou konfrontováni: nejdřív popřou, že k ublížení došlo, poté zaútočí na důvěryhodnost oznamující osoby a nakonec se sami prezentují jako oběť (1, 2). DARVO funguje jako rychlé převzetí narativu. V pár větách posune zaměření z chování pachatele na „nespolehlivost“ oběti a začne sbírat body empatie pro toho, kdo ublížil.

Důležité je, že DARVO není totéž co gaslighting. Gaslighting je dlouhodobé podrývání vnímání reality druhého („vymýšlíš si“, „to se nestalo“), kdežto DARVO je reaktivní, krátký a účelový manévr v momentě konfrontace. Často se potkávají, ale nejsou zaměnitelné (1).

Tři kroky DARVO v praxi

Co ukazuje výzkum a proč to bolí víc, než by se zdálo

Empirické studie opakovaně prokázaly dvě věci. Zaprvé: oběti, které při konfrontaci zažijí DARVO, mají tendenci více se samoobviňovat a pochybovat o vlastní zkušenosti. To prohlubuje psychické strádání a brzdí vyhledání pomoci (1). Zadruhé: pozorovatelé příběhů, kde pachatel použil DARVO, častěji vidí pachatele jako méně zodpovědného a oběť jako méně důvěryhodnou — a jsou méně ochotní pachatele trestat (2, 3).

Když se DARVO „povede“, zasáhne tedy dvojitě: zmenší oběť v jejích vlastních očích a zároveň jí sebere podporu okolí. Z klinického hlediska je to nebezpečná kombinace, protože právě vnější validace a jasné pojmenování reality bývá pro zotavení klíčové (7).

Kde se berou typické „argumenty“ pachatelů

Sociologická šetření s odsouzenými pachateli sexuálního násilí ukazují trvalé vzorce, které k DARVO dobře pasují: popírání („nebylo to znásilnění“), bagatelizace („nic vážného se nestalo“), přenesení viny na oběť („sváděla mě“, „říká ne, ale myslí ano“), racionalizace alkoholem či „emočními problémy“ a osobní útoky na reputaci oběti (4, 5). Tyto narativy nejsou o faktech. Jsou to neutralizační techniky, jejichž cílem je legitimizovat vlastní jednání a zpochybnit právo oběti na ochranu a spravedlnost (4).

Smysl dává i psychologická rovina: čím víc je pro pachatele přiznání viny ohrožující (styd, ztráta postavení), tím vyšší je pokušení sáhnout po zkratce DARVO. To ovšem vůbec neumenšuje dopad — naopak jej násobí (1).

DARVO v institucionálním světě

DARVO se netýká jen jednotlivců. Má i institucionální verzi, když organizace — firma, škola, církev — čelí obvinění ze selhání. Schéma je podobné: nejdřív popření problému („nic se nestalo“), poté útok na oznamovatele (zpochybnění motivů, reputační tlak) a nakonec otočení rolí („naše instituce je obětí pomluv“) (6). Tento vzorec spadá do širšího konceptu institucionální zrady — když instituce ubližuje těm, kdo jsou na ni závislí, a ještě je nechá nést následky (6). Moderní výzkum zároveň ukazuje, že opak — institucionální odvaha — dokáže zranění zmírnit a posílit zdraví i loajalitu členů (8).

Proč o DARVO potřebujeme mluvit (a co s tím)

Dobrá zpráva: edukace funguje. Když lidé vědí, co DARVO je a jak vypadá, jeho účinnost na pozorovatele výrazně klesá. Roste ochota uvěřit oběti, podpořit spravedlivé vyvození odpovědnosti a odmítnout „obrácený“ narativ pachatele (2). V experimentálních studiích navíc samotné označení chování jako DARVO snižovalo důvěryhodnost pachatele v očích publika (2, 3).

Z hlediska prevence a praxe to znamená dvě věci. Za prvé: naučit se DARVO rozpoznat v reálném čase — u sebe, u klientů, v týmech i institucích. Za druhé: budovat prostředí, které je předvídatelně podporující pro oznamující strany a nepřipravené na „obrácené“ hry s narativem (6, 8).

Nuance a férovost: když „popírání“ neznamená vinu

Popularita pojmu DARVO s sebou nese i riziko falešně pozitivních interpretací. Ne každá defenzivní reakce je DARVO a přítomnost DARVO sama o sobě nedokazuje vinu. Někdy může jít o nevědomý obranný mechanismus ega proti toxickému studu; jindy je člověk skutečně vystaven nepravdivému obvinění a brání se popřením a pocity křivdy. Při posuzování je nutné vnímat kontext, vzorce chování a důkazy — ne jen formu reakce (1, 2).

Stejně tak platí, že mocenská asymetrie rozhoduje. Čím vyšší status pachatel má, tím snáze DARVO „projde“ — média, následovníci, loajální kolegové. O to víc je potřeba důsledných procesů a „institucionální odvahy“ (6, 8).

Praktické „anti-DARVO“: co dělat krok za krokem

Zachyťte fakta. Pište si, ukládejte e-maily, zprávy, časové osy. Fakta zmenšují manipulační prostor. Upevněte realitu. Krátká, věcná formulace: „Tohle se stalo, takhle jsem to prožil/a.“ Bez apologetiky. Opřete se o svědky. Důvěryhodné třetí strany nebo supervize jsou pro protiváhu DARVO zásadní. Nenechte se vtáhnout do role obviňovaného. Nereagujte na každý útok; držte se merita. Pojmenujte taktiku. „Tohle, co děláš, je DARVO: popíráš, útočíš a obracíš role.“ Samotné označení může změnit dynamiku (2, 3).

DARVO v právním kontextu: proč jde o víc než „přesvědčivý příběh“

V případech, kde chybí fyzické důkazy (typicky sexuální násilí), bývá důvěryhodnost rozhodující. DARVO manipulací s vnímáním publika i rozhodovatelů posouvá měřítka: pachatel působí méně nebezpečně, oběť méně uvěřitelně a „víc zodpovědná“ za to, co se stalo (2, 3). To je jeden z důvodů, proč řada obětí mlčí — nejen kvůli traumatu samotnému, ale i kvůli strachu ze sekundárního ublížení skrze pochybování a útoky na reputaci (6).

Otázky k zamyšlení

Krátký „DARVO test“ pro všední den

Příště, když narazíte na spornou situaci, zkuste tři rychlé otázky:

Shrnutí do jedné věty

DARVO je krátký, účinný a společensky nakažlivý manévr, který rozbíjí oporu oběti a ohýbá pohled okolí — a právě proto je znalost a včasné pojmenování tou nejjednodušší a nejúčinnější obranou (2, 3).

Zdroje