Možná to není jen stres. Možná je to ozvěna staré bolesti.
Vsadím se, že váš diář je plný. Že excelujete v práci, staráte se o děti, o partnera, možná i o stárnoucí rodiče. Všichni říkají: „Jak to všechno zvládáš? Jsi úžasná.“ A vy se jen unaveně usmějete, protože uvnitř cítíte něco jiného.
Cítíte prázdnotu.
Nebo hůř, cítíte ten známý chladivý pocit paniky, že když na vteřinu zpomalíte, všechno se zhroutí. Že když přestanete podávat výkon, přestanete být užitečná, přestanete... existovat.
Pokud vám to zní povědomě, vítejte. Nejste v tom sama. A ne, není to vaše chyba. Není to známka slabosti. Je to s největší pravděpodobností známka hlubokého, starého zranění.
Jed, který jsme vypili v dětství
Všichni v sobě nosíme ozvěny dětství. A některé z nás si nesou velmi specifickou bolest: zkušenost, že naše hodnota není samozřejmá.
Možná jste byla v rodině „černá ovce“. Ta, která byla tak nějak jiná, citlivější, problematičtější. Ta, která měla pocit, že je „člověkem druhé kategorie“ a musí si své místo u stolu neustále zasluhovat.
Nebo jste naopak byla „zlaté dítě“, ale s jedním háčkem. Vaše rodina vás zbožňovala, ale jen proto, co jste pro ni dělala. Byla jste ten „nepostradatelný pečovatel“ – krásný na pohled, obdivovaný, ale vaší jedinou funkcí bylo svítit pro ostatní. Byla jste oceňována za to, jak jste se starala o sourozence, jak jste uklízela, jak jste uklidňovala opilého rodiče nebo jaké jste nosila domů známky.
V obou případech je poselství stejné a je devastující: „Nemáš hodnotu jen tak. Tvá hodnota je podmíněna. Musíš si ji zasloužit.“
Tohle je ta původní rána. Hluboký, ochromující stud a pocit, že v jádru nejsme dost dobří.
Past výkonu: Jak se snažíme „zacpat díry“
Co udělá dítě, které se cítí bezcenné? Najde si strategii, jak přežít. Jak si tu hodnotu vydobýt.
Tomuto mechanismu říkáme narcistická kompenzace. A prosím, zapomeňte na arogantní sobce z filmů. Tohle je něco jiného. Je to obranná strategie proti bolesti. Je to zoufalá snaha „zacpat díry“ v našem sebevědomí.
Ta strategie zní: „Pokud budu dokonalá, výkonná, úspěšná a nepostradatelná, nikdo si nevšimne, že jsem uvnitř vadná. Pokud budu tvrdě pracovat, možná si konečně zasloužím lásku.“
A tak se z nás stanou ženy ve věku 35, 40, 45 let, které jsou mistryněmi ve všem. Máme skvělé kariéry, protože výkon je náš bezpečný přístav. Jsme nepostradatelné matky, partnerky a kamarádky, protože naše hodnota je přece v naší funkci pro druhé.
Staly jsme se lidskými výkony namísto lidskými bytostmi.
Proč láska nestačí a proč je vyhoření tak fatální
Tohle sebevykořisťování má dvě tragické následky.
První se projeví ve vašich nejbližších vztazích. Možná máte vedle sebe milujícího partnera, který vám říká, že vás miluje přesně takovou, jaká jste. Ale vy mu nevěříte. Ne doopravdy. Nedokážete se uvolnit. Nedokážete přijímat lásku bezpodmínečně, protože jste se naučila, že nic jako bezpodmínečná láska neexistuje.
Místo toho ho podvědomě používáte jako nástroj. Potřebujete, aby vás ujišťoval. Potřebujete, aby odrážel vaši hodnotu, kterou sama necítíte. Brání vám to v opravdové intimitě, protože ten starý jed „vyčleněnosti“ působí dál. Jste ve vztahu, ale jste sama.
Druhý následek je vyhoření.
Když celý život běžíte na kompenzační palivo, vaše tělo a duše to jednoho dne prostě vzdají. Ale pro ženu, jejíž celá identita je postavena na výkonu a užitečnosti, není vyhoření jen únava.
Je to totální porážka.
Je to existenční krize. Protože ve chvíli, kdy už nemůžete podávat výkon – kdy nemůžete být oním „nepostradatelným pečovatelem“ – potvrdí se váš nejhorší, celoživotní strach: „Jsem bezcenná.“
Cesta ven nevede přes další výkon
Dlouho jsme věřily, že když budeme pracovat ještě tvrději, budeme ještě dokonalejší, ta bolest přejde. Nepřejde.
Ta strategie, která vás jako dítě zachránila, vás teď jako dospělou zabíjí.
Cesta ven je tichá a začíná tam, kde končí hluk výkonu. Začíná odvahou podívat se na tu původní bolest. Začíná tím, že si přiznáme: „Jsem vyčerpaná, protože se snažím dokázat svou hodnotu někomu, komu to už dávno dokázat nemůžu.“
Uzdravení této bolesti není o tom, stát se lepším člověkem. Je o tom stát se skutečnějším člověkem.
Je to o truchlení nad tím, co jsme jako děti nedostaly. Je to o pomalém, bolestivém budování něčeho, čemu říkáme nepodmíněná sebeúcta. Je to učení se, jak odložit štít výkonu a dovolit si být zranitelná.
A možná si poprvé v životě položit otázku:
Kdo bych byla, kdybych nikoho nepotřebovala ohromit? Co kdybych měla hodnotu, i když jen sedím a dýchám?
Co kdybyste... stačila?
