Dobrovolní rukojmí narcistů
Dalo by se říct, že lidé v narcistických vztazích jsou jako dobrovolní rukojmí.
Během naší praxe s lidmi, kteří jsou obětí narcismu, jsme si všimli, že čím méně má člověk pocit, že má situaci pod kontrolou, tím více je traumatizovaný.
Člověk, který se cítí jako rukojmí, může projevovat to, co Seligman nazývá "postoj naučené bezmoci".
Při studiu vztahu mezi strachem a učením objevil Seligman náhodou nečekaný jev, když prováděl experimenty na psech pomocí Pavlovy techniky (klasického podmiňování). Ruský fyziolog Ivan Pavlov zjistil, že když je psům předloženo jídlo, začnou slintat. Poté zjistil, že pokud je zvonění zvonku opakovaně spojeno s předložením potravy, pes slintá. Pokud pak zvonek zazvoní a není přítomno žádné jídlo, pes stále slintá. Pes se naučil spojovat zvonek s jídlem.
Poslechněte si podcast: Destruktivní podmiňování
V Seligmanově experimentu místo spojení zvonku s jídlem spojil zvonek se šokem a psa během fáze učení držel v houpací síti. Chtěl zjistit, jestli se pes naučí spojit zvonek se šokem a začne se bát zvonku. Poté Seligman umístil psa v kleci, která byla rozdělena nízkým plotem na dvě části. Pes mohl plot vidět a překonat, když by chtěl. Když Seligman zvonil, byl překvapen, že pes nic nedělal. Seligman dal psu další šok, ale stále nic. Pes ležel v kleci bez reakce. Pak Seligman vložil do klece nepodmíněného psa, který ihned skočil na druhou stranu. Podmíněný pes se naučil, že útěk je marný, když byl v houpací síti, a tak se ani nepokoušel utéct, když měl příležitost. Pes se naučil být bezmocný a pasivní, jako kdyby byl rukojmím.
Teorie naučené bezmocnosti byla aplikována na lidské chování a poskytla model k vysvětlení deprese, stavu, kdy se cítíme bezmocní a nemáme kontrolu nad vlastním životem, jsme lhostejní a necitliví.
Mnoho lidí, kteří se stali obětí narcistů, se stávají pasivními a tolerují bolest, podobně jako psi v Seligmanově experimentu. Někdy si neuvědomují, že mají sílu situaci změnit, i když je to obtížné.
Někteří lidé jsou schopni jednat i s pistolí u hlavy a hrozbou násilí, ale většina obětí narcismu se cítí jako rukojmí narcisty, který má nad nimi moc.
Oběti narcistů často trpí tzv. Stockholmským syndromem
Stockholmský syndrom je zvláštní chování, kdy se člověk, který je držen jako rukojmí, začne cítit vděčný za to, že mu byla umožněno žít. Když pak dostane jídlo a vodu, cítí ještě větší vděčnost a začíná se více s tím, kdo ho drží, ztotožňovat. A když mu dají dovolení jít na záchod nebo se hýbat, cítí se ještě blíže. To může vést až k tomu, že začne považovat svého "nepřítele" za spojence a dokonce se s ním ztotožní.
V narcistickém vztahu se člověk může cítit jako kočka, kterou držíme za ocas. I když ví, že by měl utéct, tak se bojí, že by si ublížil, a tak zůstává sedět na místě. Ocas mu zůstává v rukou držitele, ať už ho tahá kamkoliv. A když se kočka nakonec rozhodne utéct, může se stát, že se vrátí zpět na své místo, protože si myslí, že je to jediné místo, kde může být v bezpečí. Také může začít přijímat chování držitele ocasu jako normu a ztratit schopnost rozeznat, co je správné a co ne. Podobně může oběť narcistického vztahu ztrácet schopnost rozeznat, co je v pořádku a co ne, a přijímat chování narcisty jako normu.
Tyto situace nastávají, když si člověk vytvoří citové pouto k někomu, kdo používá neustálé slovní urážky, negativní chování nebo tresty jako formu kontroly. Jinak řečeno, pravděpodobně většina obětí narcismu trpí stockholmským syndromem, když si vytvoří citové pouto k člověku, který má narcistické či psychopatické chování.
Oběť se stává rukojmím narcisty poté, co nepochopila svou vlastní moc stanovit hranice nebo odejít. Jedná se o klasický vztah oběti a pronásledovatele založený na vazbě, která znevažuje bolest kvůli strachu z odchodu.
Rukojmím se stáváme, když se vzdáme své moci a dovolíme narcistům, abychom se cítili uvězněni nebo bezmocní.
Když si vás narcista vychová tak, že se naučíte, že se stejně nic nezmění, vzdáte se a začnete se cítit jako rukojmí. Začnete mít naučenou bezmoc stejně jako psi v Selingmanově experimentu.
Vždy máte na výběr, jak se budete cítit, myslet a jednat. Nebuďte rukojmí sebe sama nebo narcistů.
Zdroje:
[1] Martin Seligman, Bezmocnost: Freeman, 1975); a S. Sauter, J. Hurrell Jr. a C. Cooper (Eds.), Job Control and Worker Health (New York: Wiley, 1989).
[2] I. I. Pavlov, Podmíněné reflexy, přel. G. V. Anrep (London: Oxford University Press, 1927).
[3] Seligman, Helplessness, s. 18.
[4] S. Karpman, "Fairy Tales and Script Drama Analysis", Transactional Analysis Bulletin, 7(26), 39-43.
